Metrem od Pyramidy jsme dojeli s přestupem na Termini na stanici metra Otaviano-S.Peitro. Odtud nás již davy turistů přivedly na Piazza S.Pietro a k bazilice Sv.Petra. Byla zda dlouhá fronta lidí, snad 100m, ale plynule a dosti rychle ubíhala. Asi po 50m jsme se setkali s prvními Čechy. Shodou okolností to byli ti lidé, kteří se snažili předbíhat...
Po prohlídce rámem na kovové předměty už fronty šla rychleji. Omylem jsme se dostali do vchodu na kopuli, což však byla, jak se později ukázalo, dobrá volba. Protože schodů na ochoz kopule bylo 520 a s výtahem "jen" 320, tak jsme si koupili raději vstupenku s výtahem, který nás rychle vytáhl nahoru a také umožnil předběhnout nějakou školní třídu na výletě.
Po výstupu z výtahu ještě následovalo stoupání na ochoz. Jednu chvíli jsme stoupali mezi plášti kopule, bylo to opravdu úžasné.
Už pohled z kopule dovnitř baziliky byl úžasný, jen škoda, že nám ve výhledu a focení bránilo pletivo. Ale to člověk vcelku pochopí při té úžasné výšce. Lidi dole vypadali jako mravenečci.
O vnějším pohledu ani nemluvě. Obešli jsme ochoz několikrát a já nadělal spoustu fotek, ze kterých asi ještě spáchám i nějaké panorama, ale asi nejhezčí pohled byl dolů na svatopeterské náměstí. Byly tam však mraky lidí...
Po sejití níže jsme ještě udělali pár fotek věže, kopule i jedné zříceniny v oranžovém...
Potom už jsme sestupovali pěšky po schodech dolů do baziliky Svatého Petra. Vešli jsme do něj bočním vchodem ze schodiště a vstup to byl úžasný, monumentální.
Uprostřed byly za dřevěným zábradlím v zemi zabudovány desky s názvy různých katedrál ve světě, které byly ve právě vzdálenosti délky té které katedrály. Byla zde i naše katedrála Svatého Víta. Snad druhou nejdelší katedrálou ve světě, podle položených desek, se zdála katedrála Sv. Petra a Pavla v Londýně.
Na začátku v pravé části se nacházelo úžasné sousoší "Pieta" od Michalangela. Také zde byl dosti velký dav lidu, takže moc prostoru na rozjímání zde nebylo.
Procházeli jsme potom bazilikou a já fotil. Samozřejmě pozornosti ani neunikla úžasná kopule. Moc prostoru na rozjímání zde nebylo, neboť zde i chyběly vůbec lavice, takže jsme si moc sednout nemohli a nohy se začaly za chvíli také ozývat trochu bolestí. Posadil jsem se tedy alespoň na kamenný okraj, ale nějaký místní pořadatel mi rukou naznačil, abych se zvedl. Prděl (tedy obrazně řečeno) jsem na něj, protože neoperovaná kyčle přece jen pobolívala...
Bylo zde skutečně stále se na co dívat. Přišli jsme také k soše, které snad všichni lidi osahávali nohy. Údajně to byla socha Svatého Petra a turisté tak činili pro štěstí.
Podle průvodce jsme také hledali Svatováclavský oltář, kde na bocích měl být Cyril a Metoděj. Skutečně jsme ho našli jako boční oltář v pravé zadní části. Bohužel se nemohlo blíže, takže jsem fotil trochu z dálky. Ale zase se mi to povedlo s jedním jdoucím mnichem...
Asi po dalších 2 hodinách jsme už ukončili tu úžasnou prohlídku baziliky a vyrazili ven. Ta fronta lidí, která do baziliky vplouvala, stále plynule i vyplouvala, ačkoliv se tam lidé určitě zdrželi kolem 3 hodin.
I z venčí však ty pohledy byly krásné. Jediné co trochu chybělo, tak to bylo počasí. Ale i to se přece jen malinko oproti předchozímu dni vylepšilo.
Chtěli jsme si dát pizzu nebo alespoň chvíli někde posedět a občerstvit se, ale v okolí Vatikánu to bylo skoro nemožné. Pokud jsme si objednali pizzu napůl (ne že bychom šetřili, ale hlavně jsme na celou neměli chuť), tak hned byli velice neochotní a lehce nám naznačovali, že takhle ne...
Pokračovali jsme tedy od Vatikánu k Andělskému hradu u řeky Tibery. Až nahoru jsme nelezli a spíše to obešli a z mostu si to nafotili.
Ve zdejších informacích jsme chtěli získat mapu, ale oni neměli. Tak jsme si ještě zjistili nejjednodušší spojení na stanici Roma - Tiburtina, odkud jsme měli odjezd vlaku do Boloni a do Faenzy. Bylo však ještě brzo a navíc ta cesta byla vymyšlena pro kombinaci i s busem, tak jsme se vydali pěšky podél řeky až k mostu Ponte Cavour, kde jsme ji přešli a vyrazili směrem na Piazza Espagna ke španělským schodům. Tentokrát však to bylo se sluníčkem. Zde totiž byla stanice metra a odtud jsme tedy chtěli odjet k vlaku.
Kousek odtud jsme nalezli příjemnou pizzerii, a tak jsme si sedli a dali pro změnu zase jednou pizzu. Já s pivkem, Jana s nějakou blbou vodou... :-) Hezky jsme si zde v příjemném prostředí poseděli, pojedli, já si přidal kávičku a pak již vyrazili k metru.
Metrem jsme s přesedáním na Termini dojeli až na stanici Tiburtina. Vydali jsme se postupně s davem z metra. Za chvíli nás zarazilo, že jsme dorazili až do obrovské haly, kde nebylo ani živáčka... Celé nádraží totiž bylo nadzemní a ještě dosti rozestavěné. V prázdné velké hale byla obrovská elektronická tabule s odjezdy a příjezdy, ale nebyl zde ani človíček...
Potom jsme se přece jen dostali do již méně rozestavěné haly, odkud byly sestupy k jednotlivým nástupištím. Našli jsme informační kancelář i s čekárnou společnosti, se kterou jsme cestovali, a tak jsme jí využili a zde setrvali do odjezdu vlaku.
Asi čtvrt hodiny před odjezdem jsme sešli na nástupiště a zde vyčkali na vlak, kde jsme měli i místenky. Vagóny byl klimatizovaný a s místenkami to byla pohoda. V Boloni jsme úspěšně přesedli na vlak do Faenzy a v klidu si již vychutnávali závěr cesty s těšením na dobré pivko.
Konečně jsme vystoupili z vlaku ve Faenze a po vyjití z podchodu na nás již čekali Alenka s Honzíkem. Vyrazili jsme rádi k nim domů. O to větší radost mne čekala, když jsem obdržel františkána - německé, pšeničné, lahvové pivo. Povídali jsme si o zážitcích z Říma a čas nám pěkně plynul. Tak krásně, že jsem si ještě dal jednoho františkána, kterého jsem si vzal nahoru k počítači, abych trochu dopsal své resty na blogu a po půlnoci jsem už pak také zalehl.
Žádné komentáře:
Okomentovat